Domů
24.07.2006
nejrychlejší zvíře? slon!
"dej blinkr, šiško! předjíždíme cyklistu." jsem rád, že jsme ho nepřejížděli. "šiško, odbočujeme doprava, blinkr! hm, ale teď na druhou stranu." slunce praží nejen na silnici, okna stažený a vítr mi čechrá holou hlavu. "numo, nic nevidím. koukni, jestli můžu přejet do pruhu?" nemá v očích čočky? vykláním hlavu z džípu, mrknu na ubíhající cestu za náma a potvrzuju volno.páteční výjezd na víkendovou kalbu v divočině u písku trochu zpestřoval fakt, že půjčená vitara od šiškový matky byla přece jen větším terénním tankem, než někdejší kámošova stodvacítka, jejíž zbytky už se pěknejch pár let válí někde na hromadě ztrouchnivělejch kostí mamutů zhruba ve stejným stavu.
„numo, tak já asi budu muset jet na magistrálu, kam nechcem. tady už neumím přejet doprava,“ posteskl si šiška. „ledaže bys..“ a tak jsem se v žitný ulici vyklonil z okýnka a z důstojný vejšky našeho houpajícího se nosorožce domluvil s šoférem pod náma, že nás při zelený pustí před sebe.
po nákupu v dobříši na parkovišti u plusu už jen šiška minutu drbal hlavu a druhou rukou na náhodu drtil tlačítka na krabičce v druhý ruce, když naše náhodně a nechtěně zalarmovaný auto začalo dělat bordel na celý kolo. prostě šiška dýl neřídil a s půjčeným autem to nebylo kamarádství na první pohled. stejně jako já s:
u plotu jihočeskýho ministatku nás přivítal mimo bečení ovcí i mnohem míň malebnej štěkot vrčící rotvajlerky, která už na mě kdysi v chodbě žižkovskýho činžáku zkoušela téměř úspěšně skočit přibouchlejma dveřma.
ještěže s sebou nemám svýho domácího hrubosrstýho ježka-bránil by mě a byla by mela (dovolenkuje se furt u vody na moravě). šiška mi u brány radí: „musíš na ní buď šikovně nebo opatrně.“ tak dík a beru do ruky piškot..
za chvíli už jsme takříkajíc kamarádi, protože psí monstryni v jejím černým kožichu je ještě větší hic než nám. zlatá evoluce, co člověka zbavila trvalýho svetru a kamaší (mohlo to být horší, třeba by pak dámy musely nakupovat klestící náčiníčko u mountfieldu). za chvíli přijelo druhý auto. štěkot. na pohodu. tak už jsme byli čtyři: šiška, káča (šiškova to slečna), maruška a numa (jako já).
první grilování masa ala numa se vyvedlo. teda potom, co jsme se s šiškou vrátili z hospody lesem za tmy na kolech bez světel. mezitím dorazil i kamarád král. autem. „jaká stezka na vinohradech?“- „ale ne, že už jede z teska na vinohradech,“ zahříčkovali jsme odpoledne, když jsme objednávali zapomenutý položky nenapsanýho nákupního seznamu.
zakoupil si v marketu i drink s trefným názvem král vinohradu. jako by zapomněl na vznik svý přezdívky, který patřívalo ještě předskokanský slovo „rumový“.
vyspal jsem se pod širákem jako princ. akorát to, co mě ráno tlačilo pod karimatkou do páteře nebyl zelenej hrášek, ale šnek zaríglovanej ve svý budce v očekávání lepších časů. kde jsou ty doby, kdy jsem jako malej myslel, že ke spaní pod širákem je potřeba klobouk. byl jsem celku čerstvej a tak jsem vymyslel, jak ráno vykopat z postele i šišku. z postele? z pece! pecivála jednoho. otevřeli jsme s králem dveře vitary a alarmující houkání po doznění jeho nadávek svedli na psa.
k orlíku to je i pěšky nedaleko, takže jsme se vyrazili vykoupat ve složení šiška, káča, maruška, numa a batoh lahváčů. (král odjel) po chvíli jsem zjistil, že je to přece jen dál, než jsem si pamatoval a byl jsem rád, že jsme nepodcenili dodržování pitnýho režimu. možná kvůli pomalýmu ubíhání cesty jsme se začali bavit o nejrychlejším zvířeti.
„kdepak gepard. neptal jsem se na savce,“ odmítnul jsem, i když se šiška snažil tvrdit, že běhá třísetkilometrovou rychlostí. „je to jestřáb. nebo sokol? prostě ňákej dravej pták padá při lovu volným pádem, než lapne svou kořist.“ – „to může gepard taky, když skočí ze skály,“ namítá šiška. „nebo klidně slon, ten bude nejrychlejší.“ – „to se nepočítá, protože by nepřežil.“ šiška se na mě podíval a vmetl mi do očí nepřehlídnutelnou samozřejmost: „měl by dole trampolínu.“
prostředkem přehrady se táhne světlejší čára a v pravidelných intervalech ji doprovázej kulatý stopy po obou
stranách. jako by se po hladině prošel ztopořenej krokodýl. jen jsme popošli o pár stromů dál, zahlídli jsme pramičku, projíždějící povlakem hutnejch zelenejch řas. další stopy velikosti táců vznikaly a zůstávaly na hladině při každým ponoření vesel do vody. do vody? v tom se opravdu koupat nedalo.
„hele, přivírá oči, líbí se mu to.“ jásá káča s klackem v ruce, kterým šťouchá do ropuchy objevený v dutým pařezu. „třeba už vystříkne.“ – „jak vystříkne?“ – „přece maj nějaký ty žlázy, ne?“ žabák nevystříknul. nebo to byla žába? káča nafouklýmu krasaci stejně nechtěla dát pusu ani s vyhlídkou novýho prince a šiška přitakal: „přesně. jsme domluvení na prastarým, hodně bohatým důchodci, kterej po tobě nebude chtít sex.“
„jednou jsem v restauraci jedla žabáka, teda stehýnka. ale bylo poznat z čeho to je. byl to celej spodek těla,“ říká maruš cestou zpatky. šiška: „jakože měl čuráka?“ našich osm lahváčů už dávno došlo, když jsme se vlekli hicem do hospody v (ne)daleký vesničce. a pak jsme se rozhodili, že to jako po dvojicích do sousední vesnice dostopujeme. „holky spolu a já se šiškou. budete mít výhodu.“
a tak když holky zmizely za obzorem, popošli jsme zcela vysílení ze stopování do sousední osady a našli zahrádku toho chlapíka, co se kamarádil s šiškovým otcem a šišku si pamatuje jako malýho parchanta. cestou šiška vyprávěl, že to je skvělý místo, kde při jedný zimní návštěvě byl uprostřed krytýho prostoru kýbl výbornýho tabáku a každej si mohl zadarmo ubalit, kolik chtěl. zasněnej pohled kamaráda-kuřáka..
sedli jsme, objednali lahváčky, kecalo se a šiška se vrátil znova i k týhle tabákový vzpomínce. chlapík nám odblokoval pivní hrdla a zavzpomínal taky. „časem jsme zjistili, že to byl tabák na vykuřování skleníků. na hubení mšic.“ – „takže žádná kvalita od fidela?“ – „no udělaly se mi boláky na obličeji a doktoři nevěděli, z čeho to je. pak jsem zmínil tenhle tabáček a bylo to jasný,“ dodává zdravě vypadající chlap.
cestou zpátky jsme dali koupačku v rybníku s písčitým dnem, takže nakonec na pohodu. kdyby teda po návratu nebyla nasraná šiškova holka, že jsme je nevyzvedli na koupání. co naplat, že měla v mobilu esemesku a několik zmeškanejch hovorů. někdy si holka postaví hlavu, a pak... se totálně zbytečně zhádá se svým klukem kvůli záchodovýmu prkýnku (z pohledu šišky a numy).
odpoledne dorazil kamarád fred-rybář s přítelkyní zuzkou. ta hned sbalila piknikovej koš, fred svůj novej podvodní sonar, postrach všech ryb, a vyrazili vstříc romantickýmu večeru k orlíku. vrátili se po půlnoci bez jediný ryby, jako vždy, dávno po skončení grilování. „nějak to nešlo zprovoznit.“ – „nekoupil sis jenom nějakýho rybářskýho gejmboje?“
ráno se šiška domotal ohništi. „tak ani nevím, jestli jsme dělali krkovičky.“ přejel kalným pohledem po okolí a poházenejch flaškách a hned si odpověděl. „ale jo, vypadá to, že u ohně jsme byli.“ bečení ovcí, mečení koz, fred u ohrady: „hele, neměly by se jim zbrušovat kopýtka?“ – „na podzim to pude do klobás a já tomu v půlce léta budu dělat manikůru. seš blbej, ne?“
jak jsme s šiškou dojeli do písku do lékárny? pomalu. „potřebuju něco na opar,“ vysvětloval před jízdou, ale nechtěl jet sám. počkal pak v autě a já se šel provětrat do areálu nemocnice. zakoupil jsem vyzkoušenej herpesin a lékárnice ještě poradila: „je dobrý doplňovat vitamín B.“
ani jsem ji nenechal dojít k polici pro další krabičku, protože jsem ožil: „ale to je přece i v pivu, ne?“ její odpovědí už dnešní ublognutí ukončím: „ano. navíc je to ideální jontovej nápoj, takže v těchhle vedrech ho vlastně jenom doporučuju.“
Zapsal: numa
24.07.2006, 12:54:25
Komentáře
Přidání komentáře...